O mně

Vyrůstala jsem na Sunaru.

Ze školky jsem často odcházela s karamelovým lízátkem v kravičkovém obalu. Dostala jsem ho jenom „za odměnu“, když jsem snědla oběd a soudružka učitelka sdělila rodičům, že jsem „byla hodná“. Sem-tam jsem si pak vydrankala i Pedro žvejku v sámošce. 😉

Mléko se u nás pilo pravidelně ke snídani i k večeři. Zapíjela jsem jím prý rajčata i meruňky. Nic mi z toho nebylo!

Tresku v majonéze považuji za kultové jídlo mého dětství.  Must-be svačinu. „Ryby jsou zdravé, musí se jíst, abys byla chytrá“, vštěpovali mi od mládí. Stejně tak, jako rybí olej z konzervy po lžičkách či voda z kysaného zelí kvůli vitaminu C.

Bez ovesné kaše ráno ani na krok. Vločky večer namočit do vody, ráno vodu slít, nasypat sušený kokos, rozinky a med. „Snídaně je nejdůležitějším jídlem dne. Snídani sněz sama, půl obědu daruj kamarádovi a večeři nech nepříteli“, pravili.

Mé první kulinářské hokusy-pokusy začaly kolem dvanácti let. Spíž většinou „vyžral“ brácha, který přišel první ze školy. Takže, co si jen uvařit? Hmmm. Čokopuding! Napoprvé se mi připálil. Nevadí…

Opravdu vařit jsem se naučila až trochu později s inspirací mé mamky a hlavně babičky. Její kastrůlky, ze kterých ochutnávala jídlo během hodin strávených u plotny, mi dodnes nostalgicky připomínají rodinu a domov. 🇸🇰

Co se jídla týče, odjakživa jsme měli zvyky. Zejména v neděli se trvalo na společném obědě u stolu. Podával se kuřecí vývar s nudlemi. Hlavní jídlo maso, příloha a salát. Dezert.

Salát jsme připravovaly se ségrou. No nebylo to jen tak. Dohled nad cibulkou nakrájenou „nadrobno“ měla i tak mamka.

Jednou jsem pak z vlastní vůle ukuchtila sobotní hlavní chod pro celou rodinu. Halušky pro čtyři lidi. Daly se jíst. Vaření a pečení mi šlo, bavilo mě to.

Před krájením a přípravou masa jsem ale měla respekt. Syrová svalová vlákna se mi hnusily. Pečení masa jsem se vyhýbala, abych to nezkazila. Nakonec jsem zjistila, že uvařit ho doměkka je jednodušší než dochutit zeleninu.

Obědy na střední škole jsem si připravovala sama. Tak trochu se ze mě stal fanatik do vaření a zdravé výživy, tak trochu jsem vůbec nevěděla, co dělám.

Rady z časopisů mi přišly vcelku povrchní. Často se nedaly použít v praxi. Jednou psali, že je něco zdravé a léči rakovinu. Jinde zase, že to samé jídlo rakovinu způsobí. Šla jsem jídlo tedy studovat, abych pochopila, jak to s tím zdravým stravováním vlastně je.

Obor bezpečnost a kontrola potravin mi vysvětlil produkci a hlavně, co je kvalitní. Že se jídlo nedělí na zdravé a nezdravé, ale spíš na perfektní výrobky a kšunty. U vína, sýrů, masa, obilovin i dalších komodit se sledují specifické parametry.

Co by měl splňovat kvalitní jogurt? Jaké normy musí dodržet řezník? Proč se dělí brambory na A, B, C? Jak se posuzuje kvalita vína, které je pančované vodou a které dostane ocenění?

Nejzábavnější bylo senzorické hodnocení kakaových věnečků. Co myslíte, která značka je nejlepší a podle čeho to posoudit?

Kvalita jídla je fakt věda a co jen taková výživa člověka!

Změnila jsem tedy obor a ponořila jsem se do tajů fyziologie, trávení a jeho poruch, klinické výživy, nejrůznějších zdravotních diet či toxikologie potravin.

Navzdory všem odborným vědomostem a všem vědeckým proti, jsem se po škole na jeden rok i já stala vegetariánem. Chtěla jsem si zažít všechny slibné, očistné pozitiva. Vstup do světa býložravců jsem zahájila dárcovstvím krve a svým „posledním“ tatarákem. Chtěla jsem „žít zdravě“ i přestat s kouřením. Shame on me. Proč jsem vůbec začínala? S obojím.

Měnit naučené zvyky není lehké, ale dá se to, když víte, proč to chcete.

Před těhotenstvím jsem si hodně uvědomila svůj vztah k jídlu. Co, s čím, proč, jak a kdy?

Dnes se v jídle neomezuji, ani nehodlám začínat s jinými módními stravovacími modely. Pouze dbám na výběr, jednoduché kombinace, domácí přípravu a množství sladkostí.

Svoje špatné zvyky jsem si zkorigovala a k těm správným také vedu svoje dítě již od mala.

Chcete se je naučit i vy?